Krajské politické reprezentace se již několik měsíců snaží prosadit reformu středního školství, ke které jsou tlačeni ekonomickou situací a demografickou prognózou. Zjednodušeně řečeno, méně bude peněz i dětí. To je bohužel realita, a pokud by na ni kraje nereagovaly, zadělaly by si do budoucna na podstatně větší problémy. Každá akce však vyvolává reakci, a proto je celkem pochopitelné, jak se k těmto krokům staví školy, kterých se optimalizace středního školství negativně dotkne – odmítavě až podrážděně. Místo diskuse a společného hledání rezerv a optimálního stavu jsou některé střední školy (např. v Libereckém kraji) postaveny před hotový návrh, kterým mnoha z nich ruší studijní obory a některé z nich dokonce ruší úplně.
Domnívám se, že kraje by měly svoji koncepci především umět obhájit, ne ji pouze protlačit zastupitelstvem kraje. Nebude-li na tomto návrhu většinová shoda, bude to s největší pravděpodobností znamenat, že už za dva roky přijde nová krajská reprezentace s novým návrhem. Současný návrh navíc přichází v nešťastnou dobu. Školy věnovaly několik posledních let tvorbě Školních vzdělávacích programů, ale současná optimalizace může být důvodem k jejich zásadnímu přepracování nebo dokonce úplnému opuštění. Ať už je však návrh jakýkoli, měl by zohlednit specifika „okrajových oblastí“ kraje. Obyvatel horského regionu vzdálený hodinu cesty od krajského města je ve výrazně odlišném postavení než obyvatel hlavního města kraje. Tak jako má handicapovaný žák právo např. na delší dobu na vypracování maturitního testu, má i obyvatel „okrajového regionu“ právo na přiměřené vzdělání ve svém regionu. Např. selektivní rušení osmiletých gymnázií je krok nesystémový a značně nespravedlivý právě k dětem z hůře dostupných oblastí. Kraj by rozhodně neměl rušit osmiletá gymnázia v oblastech s horší dostupností. Jediným systémovým řešením by bylo zrušit tento typ škol celoplošně, ale zároveň posílit základní školství a podpořit v těchto školách vnitřní diferenciaci (snížit množství dětí ve třídě, umožnit učitelům individuální přístup k nadaným dětem apod.). Není možné mít na všechny školy stejné kapacitní nároky a požadovat nějaký limit minimálního počtu žáků (např. 400), který je pro mnoho „venkovských“ středních škol prakticky likvidační.
Na druhou stranu je potřeba říct, že z ekonomických důvodů bohužel není možné mít na každé vesnici základní školu a v každém městě školu střední. Dvojnásob to platí pro specializované a finančně náročné obory, jako jsou např. umělecko-průmyslové obory nebo sportovní gymnázia. Jinými slovy, podmínky obyvatele Horní Dolní nebudou nikdy stejné s podmínkami obyvatele pražských Vinohrad. My z vesnice to budeme mít vždycky dál – za kulturou, za lékařskou péčí i za vzděláním. Naopak to budeme mít vždy blíž na zahradu, do lesa, na čistý vzduch. Za dojíždění zaplatíme v průměru určitě víc, ale zas můžeme ušetřit např. za topení nebo za vodu. Každý máme možnost volby.
Školy na krajské návrhy reagují rozporováním těchto návrhů, peticemi a demonstracemi. Vedení škol si nedokáže představit, že by škola přišla o obor, který úspěšně rozvíjí několik desetiletí, nebo že by naopak převzala obor, se kterým nemá žádnou zkušenost, o který zřejmě nebude velký zájem. To je pochopitelné, ale je dobré si uvědomit, že každá změna je i příležitostí k novému začátku. Snaha zachovat za každou cenu status quo se může velice brzy vymstít. Žijeme v dynamické době a zakonzervování současného stavu je výhybka na slepou kolej. Mnoho škol je v situaci, kdy během několika málo let budou „optimalizovány zdola“, tzn., že neotevřou první ročníky kvůli klesajícímu zájmu o dané obory, příp. o školu jako celek. „Optimalizace shora“ je tak pro některé z nich poslední příležitostí, jak se vypořádat s měnící se situací. Je pravděpodobné, že různými nátlakovými a mediálně prezentovanými akcemi se školám a místním samosprávám podaří návrhy Kraje smést ze stolu, ale zároveň to pro některé z nich může být vítězství s nahořklou příchutí. Naopak vnitřní proměna některých škol a jejich zeštíhlení by mohlo vést k jejich posílení a rozvoji.
Uhájit střední školu v daném městě je ale pro její další existenci pouze podmínka nutná, nikoli postačující. Pokud chce škola uspět, musí mít v čele respektovaného a schopného ředitele a kvalitní a dobře motivovaný pedagogický sbor. Pokud řediteli na škole nezáleží, pokud nedokáže odlišit kvalitní učitele od pochlebovačů, pokud učitelský sbor nebude ochoten udělat pro školu něco nad rámec svých povinností, nepomůže škole žádná petice ani demonstrace.
Přeji všem, kteří o budoucnosti našeho středního školství v těchto dnech rozhodují, aby k nabízeným řešením přistupovali s rozvahou, bez zbytečných emocí a zejména s vědomím, že rozhodují o budoucnosti středního školství v ČR na několik let dopředu.